Workshop tanečně pohybových aktivit na minikonferenci SPOLU

K druhému výročí založení dobrovolnické skupiny SPOLU uspořádal organizátorský tým minikonferenci. Součástí této konference byly kromě přednášek i workshopy. Velice mne potěšilo, když jsem byla oslovena, abych vedla svůj vlastní workshop. Byla to pro mě úplně nová zkušenost a jsem za ni moc ráda. V krátkosti bych ráda shrnula pár dojmů a postřehů k proběhnutému workshopu.

Upřímně jsem očekávala velký zájem. Často slýchám od dalších dobrovolníků, že by chtěli vidět, jak tanečně pohybové aktivity probíhají. Dostali k tomu příležitost právě na minikonferenci, ale účastníci nakonec byli jen čtyři. Tedy účastnice. Ale to nám nebránilo se pustit do společného pohybu.

Od první chvíle, kdy jsem pustila hudbu a zadala první instrukci, jsem cítila velmi hluboké zamyšlení z řad účastnic. Pouštěly se do pohybu pomalu zároveň s velkým ponořením. Možná že v tom byla i nesmělost z toho, co po nich chci. Měla jsem pocit, že se vzájemně oťukáváme, hledáme se ve společném prostoru, hledáme způsoby, jak spolu být. Atmosféra byla důvěrná, hutná, plná myšlenek. I přesto se nám podařilo dát prostor improvizaci a s postupem času stráveném v pohybu to šlo čím dál lépe.

Byla jsem trochu nervózní i netrpělivá, možná jsem dívky „tlačila“ dopředu rychleji, než by potřebovaly. Některé aktivity z mého subjektivního vnímání času dlouho trvaly, ale při pohledu na hodinky to bylo jen pár minutek.

Během workshopu a zejména po něm jsem si uvědomovala ty obrovské rozdíly ve skupině, když jde o studenty a pacienty. Je to patrné v pohybu, ale i v samotné atmosféře, vnímání celé skupiny a aktuální nálady.

Studentky podle mě měly tendenci nad zadáním hloubat, snažily se ponořit zejména do práce samy se sebou. Bylo pro mě trochu náročnější je pak vrátit do prostoru do kontaktu s ostatními členy skupiny. Sršela z nich kreativita, jak jsou schopné si pohrát s pohyby. Byl vidět jejich pohybový potenciál, který není svázaný a je volně přístupný. Zároveň jsem vnímala trochu ostychu ponořit se do procesu úplně naplno, nechat stranou svoje obavy ze svého projevu, nechat se strhnout do čisté improvizace. Náš pohyb byl ohraničený tím, do čeho každá chceme jít. Tyto hranice jsme byly schopné si každá uchovat.

Když pracuji s pacienty, první věc, která mě vždy upoutá je jejich obtížná mobilita. Vliv na to mají léky, aktuální psychický stav i to, že se prostě méně hýbou. Je ale velmi dobře patrná ztuhlost v jejich pohybu, to že některé pohyby jim nejsou fyzicky dostupné a i jejich pohybový projev je méně široký a kreativní. Někteří pacienti nemají moc rádi spontaneitu, jsou opatrní a moc neexperimentují. Pro hodně pacientů je ale typická jejich spontaneita. Ve chvíli, kdy se otevřou pohybu, tak se mu otevřou naplno. Jdou do toho celým svým srdcem. Číší z nich silné emoce radosti z pohybu a možnosti volného projevu, který jim dává pocit svobody. Je to čirá radost. Pohyb, který se k tomu pojí, je občas neuchopitelný myšlenkově, ale je naprosto autentický.

Pacienti jsou pro mě typičtí tím, že jsou rychle hotoví s aktivitami. Tím rychleji hotoví, čím intenzivněji působí na hloubku jejich vlastního ponoření. Rychle odchází od aktivit, které vyžadují soustředění na sebe sama nebo na práci ve dvojici. Naopak ve velké skupině se dovedou uvolnit a improvizovat.

Při závěrečné reflexi zážitku jsou u nich znatelné velké změny. Jejich verbální projev je značně posilněn pohybem. Jakoby si mnohem více uvědomovali sami sebe, ve většině případů mluví mnohem déle, otevřeněji, hlasitěji, často zmiňují změnu nálady. Někteří rádi zmiňují, jaké vzpomínky ze života jim pohyb připomněl, jaké měli asociace v průběhu pohybu. Aniž by si to příliš uvědomovali, často reflektují důležité poznání o sobě samých.

Je pro mě velkou zkušeností střídat různé skupiny lidí a být s nimi v pohybu. Každá mi přináší mnoho podnětů, za které jsem vděčná. Každá skupina má své různé potřeby a je pro mě zajímavé je objevovat a snažit se je naplňovat. V neposlední řadě působí tanečně pohybové aktivity velmi silně i na mě. Na můj osobní pohybový projev, jistotu v něm a podporují moji vlastní spontaneitu i kreativitu.

Autorka: Markéta Hermannová (koordinátorka tanečně-pohybového teamu)